THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
COLISEUM mají už nějaký ten týden venku výtečné album „House With A Curse“, takže příležitost osobně shlédnout formu tohoto tria se prostě nesmí propásnout. V deštivou listopadovou neděli zvaly na strahovský kopec i další dvě kapely, které si Američané vzali na cesty. Ačkoliv se jednalo o teprve druhou štaci začínajícího turné, o nějakém sehrávání, či ladění vzájemných vztahů mezi jeho jednotlivými aktéry, které by mohlo negativně ovlivnit jejich naladění, naštěstí nemohlo být řeči.
Bez zbytečných keců, zdlouhavého otálení a pěkně od podlahy to do přítomných už velice slušně napálila dvojice předskokanů. Zatímco sexteto z norského Stavangeru slyšící na jméno KVELERTAK to má hodně do řádně přitvrzeného rock’n’rollu, tak kanadská bruska BISON B.C. zase více do metalu. Norům by jejich energii a nasazení mohli závidět mnozí. Nedostatek vitamínu s nápisem „originalita“ bohatě kompenzuje ten druhý s názvem „energie“. Ne, u této hudby nějakou původnost skutečně nehledám, nicméně norské já osobně řadím až do druhého sledu současných retro hoblovaček. Boj o první ligu však už začal a toto klání se tak proměnilo v nekompromisní demonstraci současných schopností kapely, kterým vévodí především pot a krev zanechané na pražském pódiu. V trošku menším kontrastu k našlapanému vystoupení Norů bylo představení v režii BISON B.C.. Ti se sice v řádně rozdivočelém duchu předvedli v Praze už loni, aby jejich letošní zastávka proběhla v trochu umírněnějším pojetí. Ze své metalově obhroublé neurvalosti neslevili ani o píď, ale tentokráte se opírali o aktuální album „Dark Ages“, které své oběti už netrhá s takovou vervou, jako tomu bylo u jeho předchůdce, ale zato s o to větší neúnavností a zarputilostí. Hutné a valivé riffy se neohroženě nesly strahovským sklepem a jako láva valící se z po staletí spícího vulkánu spalovaly vše stojící v cestě. Novým skladbám Kanaďanů to živě svědčí, ovšem nemohl jsem se zbavit pocitu až přílišné zdlouhavosti některých pasáží. BISON B.C. nelze upřít chvályhodnou snahu osvěžit ten svůj stereotypní riffový kolovrátek pohráváním si s některými kytarovými linkami, leč v nejednom případě se tak dělo na úkor ztráty do té doby tak úspěšně gradujícího napětí.
Od amerického tria jsem očekával svižnou a energickou show, ale skutečnost však nakonec předčila veškerá očekávání. Jedním slovem parádnímu vystoupení dominovaly skladby z letošního alba na čele s hitovkou „Blind In One Eye“, jež celý set zároveň odpálila a taktéž i jasně definovala. COLISEUM ze své povedené desky odfiltrovaly písně nesplňující přísné rychlostní limity, tj. ty, které nespadají do škatulky „přímočará vypalovačka“ a než se slušně zaplněný prostor pod pódiem stihnul vzpamatovat, měli jsme za sebou už i „bloudění po Groningenu“ a několik dalších energií našlapaných kusů. Velmi dobře naladěná trojice neošidila žádný z fragmentů tvořících kvalitní koncert a občasné pauzy mezi jednotlivými skladbami zredukovala až na několik výjimek, vyplněných nezbytnými proslovy, na naprosté minimum. Triviální avšak zatraceně funkční melodické linky, chytlavé riffy, punkrockový optimismus obohacený špetkou metalové tvrdosti. Jestli tato umně poskládaná kombinace dobře funguje na studiových nahrávkách, tak o živém provedení to platí dvojnásob. Svěží muzika v podání s chutí hrající kapely prostě bavila a přirozeně tak završila podařený večer ve společnosti tří kvalitativně i žánrově slušně poskládaných interpretů.
Fotografie pouze ilustrační
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.